Dlouho očekávaný článek je zde:-)

Psala jsem ho po cestě….

A) Není to tak, že by “najednou” byla Česká republika pro mě dobrá, když je celosvětová karanténa.

Zpáteční letenku s KLM jsem měla na 31.3. přes Panamu - Amsterdam do Prahy, takže jsem návrat plánovala.

Měla jsem dosednout na letiště Václava Havla na apríla;-(). Já si vždy vybírám speciální data a teď jsem si fakt dobře vybrala;-).

V neděli 22.3. se Panama minimálně až do 14.4. uzavírá. Letiště, hranice.

Nikaragua už byla jediná země, co byla ještě otevřená. El Salvador, Honduras i Guatemala a Kostarika už mají dávno pozemní i vzdušné hranice uzavřené. Nikdo se tam ani ven nedostane. Spadla klec. Často i bez předešlého varování. Okamžitě. Do odvolání.

Zažila jsem si na vlastní kůži po katastrofickém zemětřesení v Nepálu (duben 2015), co děje následně, když je živelná katastrofa. Není elektrika, nefungují automaty, jídlo není k dostání. Nesplachují záchody. Dochází voda.

Vše je toxické, zamořené, životu nebezpečné.

Ceny se vyšplhají k nebi, protože všichni ví, že si další roky nic nevydělají a vy jste poslední, kdo má chechtáky.

Nebo si třeba prachy vyberete, ale nikdo nemá malé bankovky, takže buď dáte, co máte a nehorázně vše přeplatíte anebo máte smůlu. Obyčejné ubytování, co bylo za hubičku v Katmándu najednou stojí 50-100/noc. Jízda na letiště majlant. Žádná solidarita nebo lidskost v době paniky, hysterie neexistuje.

(Na to se psychicky a metálně připravte!)

Lidé se bojí, co bude. Začínají nepokoje, lidé strádají, bojí se a to je vedle k jednání, které často není úplně lidské a předvídatelné.

Pomůžou a rádi, jsou přeochotní, ale zaplať (řádně) anebo máš smolík.

V sobotu (21.3.) se v Nikaragui všechno začlo zavírat. Restaurace, hotely, hostely. Varovali, že v neděli možná budou poslední lety do Ameriky a že letistě v Managua se uzavře. Bylo to absolutně nečekané a při představě, že zůstanu v zemi, ve které v roce 2018 byla krize a občasnké nepokoje, ve kterých se na ulicích zabíjeli lidé a navíc úroveň zdravotnictví je diskutabilní, mi už přišlo velice rizikové.

Já byla připravena zůstat. Udělala jsem si zásoby (dokud bylo zboží v obchodech) a vybrala hotovost, abych měla dost, kdyby se pozavíraly banky i automaty. Byla jsem přesvědčena, že tady je prostředí zdravější a že nějaké cestování (USA, Evropa) - přelety 24 hodin a více je mnohem rizikovější než zůstat. Ale když jsem věděla, že se nebudu mít kde ubytovat a mentalita Latinské Ameriky je dosti temperamentní a lidé už začali panikařit, tak jsem uznala za vhodné, že “teď a nebo nikdy”. Protože je docela možné, že se celý svět uzavře na několik měsíců či let. A při představě, že nebudu doma, kdyby onemocněla moje milovaná maminka, to bych si nikdy neodpustila.

Koupit letenku v sobotu ráno do Evropy bylo těžší, krutější a finančně náročnější než zdolat šestitisícový ledovec. Podařilo se! Štěstí opět stálo při mě!!!

Další věc je, co bude po přistání v Paříži, ale to už je to nejmenší. Možná cesta Paříž - Praha bude ještě složitější a komplikovanější než přeletět půlku světa... (to jsem správně předpokládala:-().

Do taxíku směr letiště v Nikaragui jsem nasedla v 6:30 ráno 22.2., kdy a jak se dostanu do Prahy porefefuji.

(Poznámka: Praha středa 25.3. před polednem, tzn cca 3 dny na cestě…).

C) Protože od začátku, co jsem tady v Nica byla, tak mě bolelo srdce. Jako vážně. Normálně fyzická bolest uvnitř. Vždy jsem jí zaregistrovala, ale moc nevnímala. Přepadení a okradení jsem zvládla a nedělala z toho žádné drama. Když mi surf málem usekl krk jako gilotina a nemohla skoro měsíc polykat, tak jsem si jen říkala, že to byla náhoda. Poté, co mi na policii odmítli vydat podrobnou zprávu o přepadení, údaje o telefonu, aby byl v systému jako ztracený jsem pochopila, že jde o mafii, aby pachatele nedohledali, takže zloděje vlastně podporují. Ovšem vrchol všeho bylo, že jsem požádala o vydání věcí, které jsme v tom lese našli - plážovou osušku DKNY, drahý opalovací krém z Kanady, diář, peněženku z Barmy, vše v hodnotě asi 300 amerických dolarů, protože jsem si naivně myslela, že udělají investigaci a seberou otisky, ale oni ty věci prostě ztopili. Zpět mi je nevrátili. Takže nejen, že mě okradl místní lupič, ale také místní ochránci zákona, protože si asi mysleli, že už jsem odjela. To je fakt vrcholná storka, která mě na konci února utvrdila, že Nikaragua je fakt pro mě špatná volba.

V pátek jsem si povídala s klukem z Estonska a najednou jsem slyšela, jak mu to říkám, že mě tady často bolí u srdce a jestli to není nějaké znamení, ať se zdekuji.

Tak jsem najednou pochopila, jak jsem byla slepá, hluchá a nic moc nevnímala, protože jsem byla okouzlená osvěžujícíma pacifickýma vlnama, čistými a prázdnými plážemi a byla ze mě “surfařka”, jak jsem si tolik let přála;-().

D) Protože na mě ambasáda tlačila, abych to udělala. Dne 20.3.2020!!! mi mailem napsala, cituji:”Zatím jste jediná česká občanka se kterou jsme v kontaktu, která naše doporučení neuposlechla a na území Nikaraguy zůstává. Ostatní občané již území opustili.”

A protože už je ve mně velká pokora, tak jsem prostě polechla. Ne že bych se bála, ale byl to mix vnitřních pocitů a bystře jsem naslouchala hlasu svého srdce. Konečně;-). Cítím, že jsem dobře udělala a rada ambasády byla cenná🙏🙏🙏.

Touto cestou děkuji upřímně a neskonale všem, kteří mi radili, s něčím pomohli, asistovali, podporovali a něco za mě na dálku řešili nebo posílali kontakty na ubytování v Paříži. Prostě pro mě byli v každé chvíli!

(A Michale, Zdeni a Peti, vy jste úplně nejlepší!!!)

Každá zpráva, jedna řádka, i od cizích neznámých byla LÁSKA.

Obrovská, skutečná, a proto já byla tak statečná a nabitá, protože jsem ji ze všech světových stran cítila🙏🇨🇿💋

Já si neskutečně vážím, že jste,

VY VŠICHNI, KTEŘÍ MÁTE SRDCE NA DLANI

A NYNÍ JSME SPOLU NA JEDNÉ LODI🤗🤗🤗

S láskou a nekonečnou vděčností

Vaše Alexka

NE-SAMA NA CESTÁCH & ŠŤASTNÁ HLAVA❤️❤️❤️