Tak kde bych asi začala? Když jsem Nový Zéland opouštěla? Ležela jsem v posteli, výhled do zahrady a na plotě viselo obří dřevěné srdce. To, kam dál, už jsem měla asi měsíc pořešené a se zadostiučiněním jsem si uvědomila, že jsem odsud ještě neodletěla a už mám další tři letenky... Duše jásala. Moje Já bylo vděčné, v jaké žiji hojnosti. Cestování je mým hobby, patří k mému poslání, je mou vášní a naplňuje mou duši.

V letadle z Aucklandu do Doha jsem měla vedle sebe skvělého parťáka Švýcara Laurenta a hned jsme si padli do oka, povídali jsme si o všem, jako by jsme byli staří známí. Oba dva milujeme cestování a tak jsme si sdíleli dojmy, kde jsme všude byli. Hned na začátku mi řekl, jak moc se bál, kdo vedle něho bude sedět a chtěl upgade do business class, ale bylo vyprodáno a teď je šťastný jako blecha, že jsem vedle něj já;-))). Přiznal, že se toho sedmnáctihodinového letu děsí od svého příletu a já mu nonšalantně sdělila, že já takové věci neřeším, že ani nevím, jak dlouho let trvá, prostě je to cesta, transfer z bodu A do bodu B a já létám ráda. Vytřeštil na mě oči jako na exota a řekl:„To se mi snad jen zdá. Víš, že je to asi třetí nejdelší let na světě v letecké přepravě?”

„Nevím, ale jako pikantní bonbónek pro blog dobré”, uculila jsem se.

A světe div se, ten urputně dlouhý let utekl jako voda, skoukla jsem tři filmy, občas se napapala, napila, prošla a byla Doha.

Po výstupu jsem Laurenta ztratila, první byla koupelna a hygiena a pak parfumérka, abych se navoněla testrama hahaha. Parfém už totiž vůbec nepoužívám, ale do letadla chodím zásadně navoněná, kdybych někoho potkala. Naštěstí můj spolucestující byl ostražitý a věděl, jak to chodí a asi po pěti minutách konverzace si vzal na mě telefon i email, abychom zůstali ve spojení. Když jsme vystupovali, ukazovali jsme si další boarding passy a on odlétal z Genevy. Když jsem zapla mobil, pípla zpráva od Laurenta:„Alex, kde jsi???” A tak nějak mi přišlo líto, že jsem s tak skvělým chlápkem nerozloučila. Podívala jsem se na odlety, let do Genevy je už připraven k boardingu. Můj odlet je z terminálu A a jeho z Déčka. „Ale co, mám ještě hodinu, to stihnu”, blesklo mi hlavou a v poloklusu doběhla k tomu nejvzdálenějšímu gatu. Byla tam dlouhá fronta, ale Lautenta jsem neviděla. S rychlostí blesku píšu zprávu:„Jsem u tvého gatu, ale nevidím tě tu;-().” „Už jsem vevnitř, uvidím, jestli mě ještě pustí ven.” A pak vyšel, přísní oficíři nechápali, proč leze ven a dělili nás od sebe asi tři dělící pruhy vedoucí k nalodění. Pohotově jsem se usmála na ustrojeného letištního pracovníka a říkám:„Jen sekundu, my jsme se nerozloučili a já ho zapomněla obejmout.” Laurent trochu civěl, tak autentickou spolucestovatelku asi ještě nepotkal, i když toho už hodně procestoval:-))). A tak jsme si padli do náruči, postiskali se a popřáli šťastné lety a moře štěstí. V letadle jsme totiž plánovali, že bychom mohli cestovat společně, takže rozloučení bylo důležité. „Měj se krásně a věřím, že se ještě potkáme”, procedila jsem mezi zuby na jeho hrudi. Bylo to fakt spontánně dojemné, jako do scénáře love story o dvou duších, jejichž cesty se protly. Lidi na nás civěli a já jsem byla ráda, že jsem to udělala, takové momenty jsou totiž unikátní a na životních poutích totiž nejdůležitejší je, jaké za sebou zanecháme stopy v srdcích jiných lidí...

Doletěla jsem, zase odletěla a přiletěla (tentokrát byla destinace Džerba) a potkala jsem kamaráda, ekologa každým coulem, konverzace byla podnětná a přátelská, ale neodpustil si, aby neokomentoval mé létací neřesti:„Ty jsi toho už hodně procestovala, ta tvoje uhlíková stopa je fakt extrémně velká. Je, jako bys byla v Ostravě a pálila 24 hodin denně pneumatiky celý rok.” Na chvíli jsem se zastyděla, ale pak jsem na svou obranu použila, že nemám auto, můj životní styl je tak minimalistický, nezanechávám za sebou vajgly ani plasty, šetřím energií a snažím se co nejvíce o udržitelnost celého ekosystému a života, který vedu. Moc to nezabralo, takové argumenty jsou proti mé cestovatelské rozšafnosti naprosto liché:-(((.

A pak jsem narazila na další článek, jak se teď zviditelňují cestovatelé, kteří nelétají, ale brázdí cesty a jsou strašně eco-cool a nějak se ve mně vybudoval blok a v hlavě usadil brouk, že jsem špatná. Proto jsem ani moc nepsala, abych se neprezentovala, ale nakonec jsem se s tím černým puntíkem od “Dětí Země” smířila a vyrovnala, létám prostě ráda a já to té naší zdevastované Zemi určitě vrátím, teď sázím stromy a na chvíli se usadím!

Ještě jedna historka z Islandu, místní nedávno osočili ministra životního prostředí, že „káže vodu a pije víno”, protože hodně pracovně lítá a on na svou obhajobu použil, že vysadil 200 stromků, což mu jeho eko-reputaci nezachránilo. No jo, prostě viditelní lidé byli, jsou a budou trnem v oku a každý si najde na nich nějakou chybu. A tak pro ty všechny, co soudí a vyčítají, mám jednu prosbu:„Zameťte si napřed před svým prahem. Ámen❤️❤️❤️.

PS. Od pradávna obdivuji lidi, co nic neřeší a jsou nevědomí. Ti nemají s létáním a dopady svého chování žádné problémy;-))).