Švejk pil černé pivo na žal, já se včera oblékla do černého, protože jsem držela smutek. Smutek za to, co se před 50 lety v srpnu 1968 v naší zemi odehrálo.

Václavské náměstí od Koně z poloviny plné. Vlaječky, symboly české státnosti plápolají a je vidět, že lidé rádi vzpomínají, nezapomínají na dramatické milníky naší republiky. Stojím sama u Paula, francouzské pekárničky, když zní reprodukce písně paní Hegerové, všimnu si paní, která se starou Nokií ve vzduchu nahrává do reproduktoru zvuk, aby to dotyčný na konci drátu slyšel, jaká je tady mile dojemná atmosféra, pak mluví do přístroje a pláče. Při pohledu na ní slza ukápne i mě. Určitě není na Facebooku a o Instagramu nemá ani páru, ale zato nejautentičtější cestou sdílí to, co je právě nejaktuálnější, prožitek z toho, že ty nepravosti “už dávno odnes čas”...

Lidé pokorně stojí, tleskají, broukají si známé melodie. Prostřihy vzpomínek osobností, jak ten den sami prožívali, pan Svěrák a další přináší upřímné zpovědi. O strom stojí opřená krásná žena, blondýnka, krásně upravená a zářivá, usmějeme se na sebe, jako bychom se znaly věky. Sounáležitost a příslušnost jakýmsi zázračným způsobem propojuje všechny přítomné. Objeví se volná židlička a já si užívám kulturního zážitku v sedě. Davem se prodírá bělovlasá stařenka o hůlce, to musela být před 50 lety extra čupr holka a tak tajemně se usmívá, že jde zřetelně vidět, že si to tady tenkrát prožila. Vyskočím a přistrčím ji židličku aby si sedla. Pozoruje dav, ťuká si do rytmu a je nadmíru spokojená, vitální a usměvavá. Není z ní cítit žádný záchvět zášti či pachuti minulosti, je naprosto úplně a radikálně v přítomnosti, moudrosti generace starších. A pak přijdou největší hitovky té doby, které se pak dlouho nehrály a byly zakázány. Bratříčku zavírej vrátka a pak, když Aneta Langerová zpívá od Karla Kryla “Nevidomou dívku”, tak mám husinu. Pak se probudí Národní muzeum a svěletné efekty v oknech a plameny na střeše za audio střelby připomínající střílecí tanky a záblesky střel vyděsí děti k pláči, že se bojí. Okna Muzea mají najednou barvu červenou, rudou, krvavou a pak se postupně promění v barvy trikolory. Je to úchvatná podívaná a nikdo ani nedutá, filharmonie loudí zvuky nálady emocionální bezradnosti okupační minulosti. Následně nastoupí na pódium paní Kubišová a odzpívá Modlitbu pro Martu. Stala se z ní už taková nostalgická zpěvná naděje, že tady v naší zemi bude dobře a mír dál zůstane...

Jako finále všichni účinkující zpívají jednohlasně i s davem českou hymnu. Když ji ukončí, něco tomu chybí. Vždyť jsme v té době bývali Čechoslováci, a taky že ano, dozpívají zvučně “Nad Tatrů sa blýská, hromy divo bijů.” Salva potkesku. “Slečno nebrečte”, řekne mi sympaťák u patníku a já se usměju s vlnou vděku, že všechny ty války, potupy a útlaky, projevy nelidskosti znám jen z doslechu.

Vzpomenu si na to, jak vždycky maminka s babičkou vzpomínaly, jak byly touto dobou u Balatonu a jak se ty hrůzné zprávy dozvěděly. Lidé se nemohli vrátit okamžitě do republiky, nevědělo se, co bude. Děti jásaly, prázdniny se jim na písečné pláži prodlouží. “Hurá”, křičely a za to si vysloužily pohlavky. Vždyť ony nevěděly, že do rodné vlasti vjely tanky s okupanty. Babička plakala. A tak jsem si na ní vzpomněla a empaticky nacítila, co asi tehdá prožívala a jak malá dušička v ní byla. Stihla ji válka a pak ještě takové drama...

Tušíme vůbec, jak je naše generace bláhová a bezstarostná? Jak proplouvá v apatii nevědomí a skoro ničeho si neváží? Každopádně jsou zde i davy, kteří ví a oceňují naší bolavou historii, děkuji🙏🙏🙏🇨🇿🇨🇿🇨🇿.

PS. Kytka s trikolórou patří kamarádovi Davidovi, který ji se svou ženou a malinkým miminkem šli položit k Českému rozhlasu a zapálit svíčku. Taky mu děkuji, za úctu a projev vděku❣️❣️❣️