Nechci být patetická, ale skoro všude číhá nějaké nečekané drama;-(). Nápad vznikl spontánně, když jsem na papíře viděla datum 8.8.2018 tak mi bylo jasné, že lepší číslice jsem si nemohla přát. Kotvící osmy, symboly nekonečna, no a co, že na přípravu mám jen pár dnů;-))). Už pár dní byl můj MacAir zpomalený jako hlemýžď a v pátek ráno se už vůbec neprobudil... Všechny fotky, poznámky, příběhy, eBooky v něm uloženy, samozřejmě mám zálohy, ale jak to vše bez počítače odprezentuji?! Vběhla jsem do opravny, baterie nemají, příjdou “možná” v pondělí a jestli budu potřebovat opravit celý operační systém, tak si ho tam nechají dva dny! “Já nemám dva dny, ve středu prezentuju!!!”, fňukal vnitřní hlásek. A tak jsem celý víkend byla bezprizorní, lovila v paměti zážitky a vtipné historky a proklínala se, že jsem na všechny upoutávky dala slovíčko přednáška “s promítáním”...
Kamarád Láďa, však ho znáte, to je ten s těma sakurama (hahaha), mi slíbil, že mě ve středu natočí, abych měla památku. V sobotu mi volá a říká, že mi přiveze kameru a stativ, že nemůže a že si to mám natočit SAMA!!! Na to slovíčko už poměrně začínám být alergická;-(). Víkend jsem v zenu přežila, s úderem osmé v pondělí vkráčím s nadějí do opravny, že baterie už mají. Nemají a ani to nijak neovlivní. Jestli přijdou, to nikdo neví...
Nechám tam toho nejvěrnějšího společníka, který byl se mnou vždy na cestách, s kterým většinou i spím, protože píšu do noci a jdu se projít kolem Vltavy. Labutě mi vznešeně pózují a zase si připomínám ten nejtajnější sen, že bych chtěla být labutí, protože má u sebe pořád labuťáka anebo ihned umírá. Jdu na Střelák, sednu si do lotusového posedu a pozoruju hladinu řeky i tu mou vnitřní. Já si vůbec nedělám vrásky, jsem klidná jako ta loďka, co je uvázaná a nic s ní nezamává. Musím vymyslet plán B. Když počítač večer nebudu mít zpátky, jak to vyřeším? Celý den jsem mohla být v napětí, ale já ne, řekla jsem si, že jsem dítě štěstěny. Večer mi zvoní telefon a můj poklad jede a je připraven k vyzvednutí!!! Hyřím radostí, doma ho tisknu na hruď a pusinkuju, nabíjím energií a láskou a prosím, ať aspoň do středy vydrží;-))).
Středeční probuzení je mírumilovným vzpružením. Meditace, jóga a jdu si zaběhat. Když běžím kolem Lávky, vzpomenu si na manžele, cizí lidi, kteří mi před lety věnovali vstupenku na Pátou dohodu, když jsem tam v běžeckém úboru se byla vyptat na cenu pronájmu. A pak já jim věnovala na oplátku vstupenky na moji akci, měli jsme na sebe maily, ale nějak se z mého života za ta léta vypařili. Škoda, že jsem si na ně dříve nevzpomněla, jak ráda bych je pozvala. Vzpomínám na Peťanku, kterou jsem virtuálně dávala dohromady po nemoci, snad už je jí líp. A tak mi s každým krokem v mysli naskakují lidi, co mi někdy byli blízcí. Co asi dělají, jak se mají a jak nakládají se svými životy...
Nekontroluji počty, kdo se hlásí, chci to mít jako překvapení. Když dojdu do sálu a slyším, že nahlášených je 68 lidí vykulím oči, doslechnu se, že tři už tam dokonce byli včera;-(). A pak se sál plní, kontrolujeme světa, profesionální kameraman a kamarád Standa bez řečí zrušil celodenní program, že mě podpoří a natočí. Viděl mě všeho všudy dvakrát v životě, ale to mu nebrání, aby konal dobré skutky, je prostě geniální. Světla najednou nefungují, takže budu v přítmí;-). Tak moc jsem si přála, aby pršelo a měli v sále příjemno a dýchatelno. Moje přání je opět vyslyšeno, akorát je to neskutečný slejvák.
A pak začíná doják, tedy aspoň pro mne. Stojím před 100 lidičkama, kteří na mě upírají své zraky. Povzbuzení, že když jsem vylezla na Kili, tak toto zvládnu taky už v realitě zní méně přesvědčivě;-(). Nakročím k nim a promluvím. Pak se ze mne všechno řine tak, jak je to tam po ta léta uložené. Strávené, prožité, odpuštěné a vděčné. Bez příkras je krmím slovy, snad pochopí, že CESTA ZA VYSNĚNÝM ŽIVOTEM není procházka růžovým sadem a že kdybych všechno neprožila, tak bych před nimi nestála. Snad jsem je namotivovala, pobavila i inspirovala, že vzdávat se nemá, že vždy existuje CESTA a OSUDOVÁ RUKA je přívětivá, ikdyž se to nezdá. A že někdy to nejhorší, co se nám v životě stane, je to nejlepší, i když to málokdo z nás tuší!!!
A pak potlesk, chvilka, kdy já sama jsem byla dojatá. Že jsem to všechno dala, přežila a taky bez uzardění dopodrobna sdílela. Tak naměkko jsem byla naposledy, když jsem přistávala na Ruzyni, poté co jsem přežila zemětřesení...
Pak následovalo objímání a posluchači se stavěli do fronty! Byli tam!!! Ten manželský pár i Peťanka, všichni, na které jsem myslela!!! Vesmírná dráha telepatie je úžasná a já jsem za všechny ty spřízněné duše nesmírně vděčná🙏🙏🙏. Byli tam hlavně ti, co neznám. Všechny věkové kategorie a pohlaví, vyznání, snění. Ti, co někam směřují, ti, co jsou vědomí a mají se rádi, ti co sní i se svými životy něco dělají a nebo se zatím jen připravují. Každá osoba je originální a zaslouží si, aby došla naplnění a žila ve štěstí. Snad takto má přednáška vyzněla;-))).
Mám vás všechny moc ráda Vaše Alexka❤️❤️❤️
PS. Zábavná je taky historka: Moje kamarádka Štípanka z Jičína mi říká:”Já bych tady nebyla, Facebook moc nesleduji, ale můj kamarád Matěj mi říká:””Ve středu jedu do Prahy na Alexku.”” “Na jakou Alexku??!!” “Na cestovatelku.” “To kecáš, to je moje známá a já o tom ani nevěděla!” A tak tam byla, teda byli tam oba, takže Matěji děkuji za sdílení, propagaci i focení, jsi perfektní!!! Vlastně jste perfektní všichni, co jste tam byli💋💋💋
A náš společný kamarád Pavel mi ještě před přednáškou dal zlatou medaili s trikolórou🥇🥇🥇To se vážně cení🙏🙏🙏
