Ráno vstávám v rozjařilém rozpoložení, vždyť jsem přece v Bombaji.

Objednávám si Uber taxi a na recepci kroutí hlavami, proč jedu do Dharavi.

Nerozumí, že to co je prosté, nepřibarvené a neturistické je právě pro mne zcela přirozené a lákavé, přitažlivé. Nabádají mě k opatrnosti a hlavně, ať se obloukem vyhnu městské dopravě.

Řidič taxíku je velice zdvořilý a milý v bílé košili, jeho zuby jsou bílé jako perly a když mě doveze do místa určení aplikace na mobilu vypočítá, že jsem mu dlužna 120 indických rupií (celkem 40 korun českých). Vystupuji na zastávce u Mahim Station, kde už čeká průvodce Reality tours v nažehlené košili s výrazným logem, modrým okem. Řeší s námi turisty formality, kdo zaplatil online a kdo až po túře a je viditelné, že pár lidí je dosti nervózních, asi se bojí, že to, co uvidí nebude pro jejich žaludky, nebo se hrozí, že je okradou čí nějak napadnou. Naparáděná Francouzka s umělýma řasama nervózně mrká a neustále se na něco ptá. Naše skupina se skládá z devíti žen a pouze dvou mužů, průvodce samozřejmě nepočítám:-).

Ještě máme spoustu času než vyrazíme do útrob opravdického slamu, jednoho z největších v celé Asii a tak se rozhlížím po ulici. Stánky nabízejí všechno možné, na co si vzpomenete i snídani, třeba ty vajíčka posypaná čili jsou na pohled celkem lákavá, ale abych jedla na ulici, k tomu jsem se ještě neodvážila. Všichni někam spěchají a je zde šrumec jako blázen. Na ulici stojí zrcadlo a židle a zrovna se na ní někdo upravuje, na zevnějšku záleží i tady v Indii! Všechno tady je tak roztomilé a způsobné, neskutečně lidské, autentické a diametrálně odlišné od evropské ustrojenosti a nevšímavosti. S každým se zdravím s úsměvem a pozdravem namaste a fotím vše co je zajímavé.

V tom zahlédnu malého potkana, který vášnivě okousává sušenku. Způsobně si jí drží v pracičkách a fousky kmitá o sto šest. Viditelně mu chutná. Až ji spořádá, pohne se a vidím, že nemá ocas a jeho zadnice je naprosto opelichaná, tak tohle je fakt bída, když někdo připraví malého potkánka o kus těla. Za kmenem stromu kde měl snídaňovou hostinu početná rodina na ulici jí. Sedí na zemi. Z hrnce nabírají pochutiny a servírují je na tradiční plechové talíře, rukama nabírají dobroty a vkládají si je do úst, všudypřítomná zvířena je nezajímá. Jsou rádi, že se nají. Jsou spolu a o jídlo se rozdělí, jsou spokojení, že neumřou hlady. Kousek odtud jsou na ulici postavené jejich příbytky, z bambusových tyčí si udělají základy a plachtou si je ovinou. Na zemi leží deky a takto žijí. Zmocňuje se mě nebetyčný soucit a děsí mě pomyšlení, jak to bude asi vypadat ve slamu, když tady na hlavní ulici je to tak prosté. Ale nemusím se tak emočně vyčerpávat, oni vypadají naprosto spokojeně, přijde mi, že jim nic nechybí. Nemračí se, nežebrají, prostě přežívají silou vůle... Obdivuhodné.

A jediné, co mě napadne jako motto dnešního průzkumného dne je: „Koho pálí dobré bydlo a soustavně si stěžuje, měl by povinně na návštěvu do Indie!“

Mějte se krásně přátelé ❣❣❣