Jste zvědaví stejně jako já, co se může vyklubat z nenápadného večera?

Bezstarostně posedávám mezi přáteli v letním šeru v plážové restauraci, v blízkosti šustí vlny a já jen tak z „povinnosti” zkontroluji příchozí zprávy na Facebooku, přičemž na mne vyskočí bizarní informace, že zrovna dneska má tady na pláži koncert Jaroslav Hutka!

Akorát místo je neurčité, neváhám ani minutu, sednu na kolo a šlapu do pedálu o stošest, abych ho nepromeškala. Vduchu se směju, jaká překvapení denně číhají na návštěvníky v indickém zapadákově.

Projedu celou vesnici až na konec a před každou restauraci zabrzdím, zda podle sluchu nerozenám známá slova, česká hezká a sluchu lahodná. Nikde nic, žádná tabule oznamující představení jedné z ikon Sametové revoluce. Impulzivně zajedu do jednoho z resortů, kde je ubytováno asi dvanáct Čechů, ti snad vědí více. Vesele mě vítají, ale o koncertu nic neví, synchronizovaně kroutí hlavami. Jeden z nich potvrzuje, že se na tomto místě pan Hutka zdržuje, potkal ho tady před pár lety a je pravda, že někdy pro potěchu druhých hrával v jedné z miliónů restaurací tady na pláži. Posílá mě směrem neurčito a já opět nasedám na kolo a jedu na opačnou stranu vesnice. To by v tom byl čert, abych neodhalila místo konání.

Jsem tak uchvácená tou představou, že únava jde stranou. Řetěz poslušně přede díky usilovnému šlapání do pedálů a já si začínám polohlasně prozpěvovat:„„Co je nejkrásnější, co je nejkrásnější?” „Ta lidská svoboda.””

Ach to je krása a pravda. Moudrost snoubící se v tónině odvěké pravdy a základní potřebě lidství.

V půlce cesty si uvědomím, že u křižovatky je vyhlášený Central Bar (čtvrtá cenová na rohu u kostela:-), kde se scházejí Češi. Odbočím, sesednu z kola, slušně pozdravím, česky samozřejmě a ptám se udýchaně: „Prosím vás, nevíte, kde má dneska koncert pan Hutka?” Hospodské osádce napřed vyskočí oči z důlků, protože mluvím česky, ale pak zvážní a diskutují, že o ničem neslyšeli. Pan Hutka tady pravidelně jezdí, ale letos vynechává, prý je to jen fáma. Nevěřím tomu, že by si to kamarádka vymyslela, to se mi nezdá.

Oni přesně ví, kde bydlí, mám to zkusit tam. Popisují mi detailně trasu a já se vracím zpět, kde jsem ho prvně hledala. Jen při představě, že bych slyšela české texty s hlubokomyslnými významy tady na pláži v Indii, mi rozjitří vnitřnosti a motýlci se začínají rojit v žaludeční oblasti.

To by bylo fakt něco!

V povznesené náladě se dotýkám hvězdné oblohy a v tu ránu vypnou elektřinu, takže se celá vesnice ocitne v černočerné tmě. Ha, tak to je rána pod pás, já v tom spěchu nechala čelovku doma… Nevadí, pozoruji hvězdy a v paměti loudím další texty. Temnota netrvala dlouho a tak zamířím do neosvětlené uličky a musím si dát velký pozor, bych se nenabořila, cestička je hrbolatá a kamenitá. Zpoza rohu vyjíždí člověk na skútru, záměrně mu zkřížím cestu, aby mi neujel a ptám se ho aglicky: „Jste Čech?” Samořejmě kladná odpověď otevře nadšenou konverzaci v mateřštině a podává mi finální ujištění, že pan Hutka tady doopravdy není, že spí v jeho posteli. Hahaha.

Přijímám jeho pozvání a jedeme společně do místní restaurace, kde se to dalšími Čechy jen hemží. Samozřejmě hláška, že tady má dneska Jaroslav koncert je žoviální a neodmyslitelně se stane vtipnou průpovídkou večera. Užijeme si mnoho legrace a výměny historek z různých končin zeměkoule. Je to veselé a hlavně autentické.

Koncert se sice nekonal, zato vděčím panu Hutkovi za krásné setkání s českými krajany.

Moc Vám děkuji!