Oblast Ladaku je místem zaslíbeným pro mnohé věřící, zvídavé i jen turisticky založené, každý si tady přijde na své.

Přistání v Lehu je bezbolestné, tedy na první dojem, než mě z létací euforie vytrhne hlášení upozorňující na příznaky akutní horské nemoci, jež se v nadmořské výšce 3 500 metrů nesmí brát na lehkou váhu. Velice záleží na psychickém rozpoložení, ale v podstatě se nevyhnou nikomu a každý pocítí bolesti hlavy, malátnost či problémy s dýcháním i při sebemenší zátěži. Pokud v následujících dnech neodezní, je nutné vyhledat lékaře.

Plné soustředění tyto příznaky vytěsní z hlavy aspoň na chvíli, vyzvednu z běžícího pásu batoh, hodím si ho na záda, na prsa nasadím příruční batůžek, na rameno nasadím tašku s proviantem a ověšená jako vánoční stromeček vpluju do davu dychtivých taxikářů, kteří nedočkavě čekají na první rito. Cena za odvoz do hotelu v centru Lehu se zdá býti nadsazená, orientační cena uvedená v průvodci je jiná, datuje se ovšem tři roky zpětně k poslednímu vydání, takže člověk nikdy neví;-)

S potěšením zjišťuji, že už i tady zavedli systém předplaceného taxi, takže si můžete být jistí korektností částky k určité vzdálenosti. Vracím se do letištní haly a platím standardní cenu 250 indických rupií, dostávám účet a horda těl v okýnku u výběrčího se dostává do varu, ten vyvolá jedno jméno, tlak povolí a vyvolený podstrkuje výběrčímu úplatek 20 rupek. No fuj, kdybych to věděla, tak nasednu k tomu pravdomluvnému taxikáři, který měl neobyčejně roztomilý úsměv a navrhoval podobnou cenu. (Vy díky mně aktuální cenu znáte, tak si vemte normálního taxikáře a nepodporujte letištní úplatkáře! Děkuji;-)).

Tuto nejapnost nechávám za branami letiště a pozoruji se zájmem ruch ranního provozu a činnorodost ladackých obyvatel.

Prvně spatřím sedět na patníku u cesty bábrlinky točící modlitebními mlýnky, v tu ránu nemám nejmenších pochyb, že se mi tady bude líbit!