Bytostně jsem si uvědomovala extrémnost situace, ve které jsme se ocitli a kdy nebylo možné se pohnout tam ani zpět. Přístupová cesta byla zničena, z jedné strany jsme byli obklíčeni lavinami a z druhé strany sesuvy půdy ve výšce přes 3 000 m.n.m.

Zbývalo jen vyčkat na místě, než bude vyslána pomoc na naše vysvobození ze zakletí uvěznění po zemětřesení. Měli jsme zprávy, že nejsme na seznamu akutně postižených oblastí, takže je možné, že zde můžeme čekat ještě týden či celý měsíc, protože oblasti Mt. Everestu, Annapuren, Lantangu byly zasypány lavinami a nejprve se vyproštovali zranění a mrtví tam.

Jediné existenční otázky zatěžkávající naše vědomí byly, jak se odsud dostaneme a kdy?

Takové proaktivní myšlenkové pochody se dostavily ale až po několika dnech, protože ihned po zemětřesení jsme dostali instrukce, abychom si dali cestovní pas do náprsní kapsy pro případ, kdyby bylo potřeba identifikace mrtvého těla. Sepisovali jsme hromadně seznamy našich známých, kteří budou kontaktováni, pokud dojde k tomu nejhoršímu. Nemyli jsme se sedm dní, měli jsme jen omezený zdroj vody na základní hygienu, turecké záchody nebylo čím splachovat, hrozily infekce a epidemie….

Znaky únavy a vyčerpání byly velmi zřetelné na každém z nás, bezradost zračící se z jednotlivých tváří byla vševypovídající. Otřesy země se opakovaly skoro každý den, dostávali jsme echa o blížících se ohroženích přímo z Kathmandu, ať jsme připraveni.

Komická byla odevzdanost kamarádky z Malajsie, která už skoro podlehla apatii, vzpomněla si, že jí jednou někdo řekl: „Malé zemětřesení tě nezabije, a velkému stejně neutečeš…”

Proto už ani nevylézala z postele při malých záchvěvech, vždy počítala nejprve do pěti, a až poté se zvedla a vylezla ven z chatky.

Byly zde i veselé okamžiky, žádost o ruku, volání satelitním telefonem domů, ranní meditace s východem slunce, jógové dostaveníčka s výhledem na majestátnou Manaslu, nechyběly strategické porady a plány na příští dny. Hráli jsme pexeso, což zvedlo náladu z bodu mrazu zaplavily nás laviny štěstí a uvolnění. Soustředění v soutěžení nás uvrhlo v bezstarostné zapomnění, co je dookola za boží dopuštění. Potřebovali jsme trochu vzpruhy. Po večerech jsme seděli kolem ohně a vykládali si historky a zpívali.

V následujících dnech se vyjasnilo a bylo vidět, že jsme v relativním bezpečí náhorní plošiny. Cizinci samozřejmě nelenili a volný čas zaplňovali focením okolí a vůbec si neuvědomovali zatěžkávací momenty pro místní obyvatele. Byli zahleděni do sebe a vlastní touhy být co nejdříve zpět doma, upřednostňování svých potřeb a tužeb hlava nehlava. Jen lamentovali a vymýšleli různé scénáře, jak se odsud dostat co nejdříve.

Pro některé nejmenované bylo nejtěžší vyrovnat se skutečností rozsahu cestovního pojištění, protože v případě, že nejste zranění nebo v ohrožení života, tak se na vás pojištění nevztahuje, což byla naše situace. Nejbizardnější byly nápady způsobit si samovolně nějaké zranění, aby přivolání vrtulníku nebylo na vlastní náklady. Neměli nic lepšího na práci než obdobnými, nesmyslnými myšlenkami vyplňovat svůj volný čas. Dokonce vymýšleli podání žaloby na pojišťovny!

Postupem času si naštěstí začali uvědomovat tíhu životní katastrofy domorodců a probudilo se v nich sociální cítění. Brzy jsme se semkli v seskupení, které bylo nápomocné okolí, udělali jsme sbírku mezi sebou, přičemž jsme za tři dny vybrali v přepočtu sedm tisíc korun. Čeští lékaři ošetřovali zraněné, hráli jsme si s dětmi a rozdávali sladkosti.

Když po mně děti chtěly balón, tak jsme jim z pytle a izolepy vyrobili provizorní míč a hráli jsme si na bumbrlíka, nakonec se hadrová mičuda proměnila v kopačák. Následně jsme pomáhali rovnat kameny na čorteny a posvátné stěny z kamení, které symbolizují výjevy z budhistické historie. Družili jsme se s malými mnichy, kteří bivakovali v provizorních stanech, protože celý klášter na kopci byl evakuován na pole pod lavinovým sesuvem, což vypadalo na první pohled hrůzostrašně, ale oni zkrátka neměli na výběr.

Se zatajeným dechem jsem pozorovala obdivuhodně disciplinovanou osádku cca 300 dětí a dospělých v šafránových róbách, jež neustále jako červení mravenečci činorodě vykonávali různé činnosti.

Smysluplné aktivity nás udržovaly v relativně dobrém psychickém rozpoložení.

Samozřejmě docházelo k výkyvům a mentální nestabilita u některých jednotlivců kolísala až vygradovala ve slovní útoky k těm, kteří se o nás starali nejvíce (průvodcům). Objevily se známky agresivity, deprese, úzkosti, vyčerpanosti doprovázené horečkami i průjmy.

Místo toho, aby lidé k sobě byli vlídní a laskaví, tak si lezli na nervy. Celkem paradoxy s ohledem na momentální bezradnost a otazníky visící nad naší budoucností…