Poprvé se o mně psalo v médiích, anichž bych o tom věděla. V té době jsem byla uvězněná ve výšce 3 180 metrů nad mořem ve vesnici Lho, kterou jako celý Nepál postihlo neobyčejně silné zemětřesení, jež dosáhlo 7,8 stupně Richterovy škály.
„Pro Češku helikoptéru”, tak zněl název článku v němž pojišťovna Generali avizovala, že zajistí transport z postižené himalájské oblasti.
Nejintenzivnější momenty mého života jsem si prožila na treku v oblasti Manaslu (osmá nejvyšší hora světa) v bezprostřední blízkosti jednoho z epicenter v regionu Gorkha.
Zemětřesení neotřáslo pouze zemí, ale především osudy lidí. Paradoxně nejhorší osobní zkušeností nebylo zemětřesení, ale mezilidské vztahy a charaktery, které se na místě po přírodní katastrofě postupem času vykrystalizovaly.
V sobotu 25. dubna 2015 jsme vyrazili na čtvrtý den treku z vesnice Namrung do Samdo. Jak se říká, „člověk míní a život mění”, a to doslova a do písmene. Oběd jsme zvolili v místní lodži Majestic Manaslu, právě jsme listovali jídelním lístkem, když se vše začalo chvět a otřásat v základech. Turisté vyskakovali chaoticky z dřevěného stavení jeden přes druhého, místní utíkali z rozbořených obydlí, nesli na zádech nebo v nůši nemohoucí a děti do relativního bezpečí náhorní plošiny. V panice se začali srocovat na prostranství mezi rozpadlými kamennými domy, modlili se, recitovali mantry a točili tibetskými mlýnky, aby si vytočili požehnání na přežití.
Domy z kamení se zmítaly pod silnými otřesy a řítily se k zemi. V hrozivém dunění hor se všichni bezhlasně a nevěřícně vzpamatovávali z náhlého šoku. Neskutečné otřesy a hrůzostrašné záchvěvy se donekonečna opakovaly, ani na minutu jsme nepocítili úlevu. Přestaly fungovat telefony, nebylo možné se s nikým spojit, nevěděli jsme, co se děje. Okolní hory byly zahaleny v mlze, takže nebylo viditelné ani zřetelné, zda se na nás něco utrhne. Hrozily laviny a sesuvy kamení. Hrozně se ochladilo a začalo pršet. To byly nejkrutější momenty. Bezradnost umocňovala lidské obavy vystupňované v hrůzné představy. Všichni do jednoho jsme byli bezprizorní a odevzdaní situaci. Panovalo nevědomí a strach, co se všechno stalo a koho to postihlo. Bezvýchodnost událostí, které nás odřízly od civilizace umocňoval fakt, že jsme nebyli schopní komunikace s okolním světem.
Po několika hodinách začaly fungovat pevné linky, takže se lidé mohli dovolat k nám nahoru, ale my jsme se nemohli dovolat nikam. Postupně se k nám dostávaly zprávy, jaká masivní katastrofa se udála a jaké nevyčíslitelné škody tato hříčka přírody v celém Nepálu způsobila. Laviny a sesuvy půdy nás odřízly od světa. Náš doprovod a místní obyvatelé byli vystrašení až k smrti, protože k nim proudily informace, že zemětřesení vyhladilo jejich rodné vesnice, nevěděli o svých ženách a dětech, rodičích, známých… Donekonečna je týraly pochyby, zda přežili.
Silné vzruchy zmítaly emočními prožitky, země se chvěla opakovaně. První noc jsme vůbec nespali. Asi patnáctkrát jsme vyskakovali z postelí, ve kterých jsme leželi oblečení i v botech, abychom byli vmžiku venku, kde potenciálně nehrozilo žádné zřícení budovy na naše životy.
Kolaps přírody zanechal silné dozvuky na lidských životech. Hrůzostrašné zemětřesení rozpojilo rozvody vody, v prvních dnech jsme měli omezenou zásobu pitné vody a užitnou vodu jen na čištění zubů a základní hygienu.
V příštích dnech se následné otřesy přeměnily v nepřetržitý vnitřní třes tělesných schránek připomínající elektrické šoky. Bylo nás tam pospolu asi 30 cizinců z různých zemí - Anglie, Francie, Malajsie, Polska, Ruska, Austrálie, Německa i České republiky. K tomuto počtu připočítejme minimálně stejný počet našich průvodců a nosičů nepálského původu a cca 500 místních lidiček, pro které je zdejší místo domovem zaslíbeným. Okamžitě jsme vytvořili kohezní společenství, kterému bylo společné jediné - naděje, že přežijeme.
Oblast v dosahu tibetských hranic, v níž jsme se ocitli, je typická tím, že jsou zde domečky postavené z kamení, v některých případech nejsou slepeny hlínou ani cementem, jsou jen naskládány na sebe. Místní obyvatelé se nemohli vrátit do svých příbytků, protože byly naprosto zdemolované i celé okolí bylo zdevastované, zpustošené. Stále hrozily další záchvěvy, a proto ani nemohli být v jejich blízkosti a pracovat na jejich obnovení. Vytvořili si útočiště na poli a spali na zemi jen pod celtou, i když pršelo. I po týdnu zůstávali venku na otevřeném prostranství, protože tušili, že nebezpečí ještě není zažehnáno. K dispozici měli jen základní věci a vařili pro všechny na otevřeném ohni.
